Pěkně narostl

16.8.2019
Zdroj:
Gerald Mayr et al., Leg bones of a new penguin species from the Waipara Greensand add to the diversity of very large-sized Sphenisciformes in the Paleocene of New Zealand, Alcheringa: An Australasian Journal of Palaeontology, 2019, DOI: 10.1080/03115518.2019.1641619
Zdroj
Rekonstrukce tučňáka Crossvallia waiparensis v porovnání s člověkem, CC Attribution-NonCommercial, Mayr, G., De Pietri, V.L., Love, L., Mannering, A. & Scofield, R.P., 9 August 2019. Leg bones of a new penguin species from the Waipara Greensand add to the diversity of very large-sized Sphenisciformes in the Paleocene of New Zealand. Alcheringa XX, xxx–xxx. ISSN 0311-5518.

Řady monstrózní nelétavých ptáků rozšířil tučňák žijící před šedesáti miliony let. Crossvallia waiparensis dorůstal výšky téměř člověka a mohutností ho určitě předčil, jak vidíme na obrázku, popř. na modelu. Dosahoval 160 cm a vážil až 80 kg. Nálezy několika zkamenělých částí kostí nohy a křídla pocházejí z novozélandské lokality Waipara Greensands, proslulého naleziště paleocénních fosilií tučňáků. Může to připadat málo, ale naše znalosti anatomie obratlovců jsou na takové výši, abychom z několika kostí získali rámcovou představu o celém tvoru. Paleocén, nejstarší období třetihor, proběhl před 66,0 až 55,8 milionu let.

Zkamenělé kosti tučňáka Crossvallia waiparensis, A - L kosti a zlomky nožních kostí, M - O zlomky kostí křídla, úsečka ve středu obrázku je 50 mm dlouhá, obr. Gerald Mayr et al., Leg bones of a new penguin species from the Waipara Greensand add to the diversity of very large-sized Sphenisciformes in the Paleocene of New Zealand, Alcheringa: An Australasian Journal of Palaeontology, 2019, DOI: 10.1080/03115518.2019.1641619.Zkamenělé kosti C.waiparensis neležely desítky let v muzejních sbírkách, nýbrž je nalezl amatérský paleontolog Leigh Love před 18 měsíci. S pomocí mocných nohou se megatučňák proháněl a lovil nehluboko pod mořskou hladinou jako jeho dnešní příbuzní. „Oceány přetékaly potravou, protože obrovští predátoři chyběli. Vypadá to, že prostě obsadil prázdnou niku,“ soudí prof.R.Paul Scofield z novozélandské University of Canterbury. Vyhynul zhruba před 30 miliony let, kdy velcí mořští savci začali představovat přílišnou konkurenci.

 

Houba přehopsne

15.8.2019
Zdroj:
S.Nath et al., ‘Sneezing’ plants: pathogen transport via jumping-droplet condensation, Journal of the Royal Society Interface, 5 June 2019, Volume 16Issue 155. DOI:https://doi.org/10.1098/rsif.2019.0243
Zdroj
Schéma přenosu výtrusů patogenní houby Puccinia triticina z infikovaných na zdravé rostliny, obr.Virginia Tech.

Šíření výtrusů hub probíhá leckdy prazvláštním způsobem. Houba Puccinia triticina (angl. leaf rust fungus), původce rostlinné choroby rzi pšeničné, využívá povrchové energie vodních kapek na listech pšenice. Ty jsou velmi nesmáčivé, dokonce je označujeme jako superhydrofobní. Splynou-li dvě drobounké kapičky, dostatek povrchové energie se přemění na kinetickou, která vzniklou kapku vymrští až do výše 5 mm, což je dost na její zachycení i slabým větrem. Nachází-li se v ní výtrusy houby Puccinie, což u nemocných rostlin je pravidlem, mohou takto infikovat okolní rostliny. Nadskakování kapiček shlédneme na videu, které není příliš zřetelné ani rychlé. Zajímavější záběry jsou spíše v druhé půli.

Rez pšeničná, foto Alena Hanzalová, Rzi na pšenici - dlouhodobý problém, https://www.agromanual.cz/cz/clanky/ochrana-rostlin-a-pestovani/choroby/rzi-na-psenici-dlouhodoby-problem.Šéf výzkumu Jonathan B. Boreyko z Virginia Polytechnic Institute and State UniversityVirginia Tech? z Blacksburgu upřesňuje: „Kapička má rozměry tloušťky lidského vlasu, kolem 50 mikrometrů, takže všechno probíhá v měřítku, které nevnímáme. Vítr o rychlosti 0,1 m/s může kapičky nadnášet, zatímco pro jejich odtržení z listu by bylo třeba větru 10 m/s, což je stokrát více. Jakmile se ocitnou ve větru, teoreticky není žádný limit, kam mohou doletět.“

 

ONG, PONG a SPONG

14.8.2019
Zdroj:
G.He et al., High-permeance polymer-functionalized single-layer graphene membranes that surpass the postcombustion carbon capture target, Energy Environ. Sci., 2019, DOI: 10.1039/c9ee01238a
Zdroj
Chemická struktura oxidu uhličitého.

Membránu, která velmi účinně oddělí oxid uhličitý od dusíku, lze připravit z grafenu, monoatomické vrstvy uhlíku. Z proudící směsi těchto plynů nepropustí 96% dusíku. Z grafenu nejprve připravíme ONG, z něj PONG a nakonec SPONG. Vypadá to trochu jako čínský komiks, ale ONG je zkratka z oxygen-functionalized nanoporous graphene, kyslíkem modifikovaný nanoporézní grafen. Jde o grafenovou vrstvu s otvory o průměru 1,8 až 3,3 nm stabilizovanými atomy kyslíku na okrajích. Připravuje se působení kyslíkové plazmy na grafen. Porozita ONG je velká, 18,5%. To znamená, že 18,5% procent plochy tvoří díry.

Schéma přípravy membrány  selektivní pro oxid uhličitý, upraveno podle  G.He et al., High-permeance polymer-functionalized single-layer graphene membranes that surpass the postcombustion carbon capture target, Energy Environ. Sci., 2019.Schéma přípravy membrány vidíme na obrázku. Aby skrze póry procházely pouze molekuly oxidu uhličitého, zajišťují molekuly polymeru s velkou afinitou k CO2 navázané kolem nich. Vznikne tak PONG, polymer-functionalized ONG, polymerem modifikovaný ONG. Dobře funguje polyethylenimin a poly(ethylenglykol)-bis-amin (PEI, resp. PEGBA). PONG zpevnila impregnace dalším polymerem, poly(ethylenglykol)-dimethyl-etherem (PEGDE) . Čistě mechanickou podporu chránící membránu před prooražením nebo natržení představuje poly[1-(trimethylsilyl)-1-propin], což na obrázku znázorněno není.

Chemická struktura sloučenin tvořících membránu selektivní pro oxid uhličitý. Seshora dolů kyslíkem funkcionalizovaný grafen, polyethylenimin, poly(ethylenglykol)-bis-amin, poly(ethylenglykol)-dimethyl-ethere a poly[1-(trimethylsilyl)-1-propin].Membrány jsou pro separaci plynů vhodnější než sorbenty, protože pracují v kontinuálním režimu. Přestože popsaná membrána vykazuje velmi dobré parametry, zásadní nevýhodou je, že zatím existuje pouze v rozměrech centimetrů čtverečních. Pro účinné oddělování oxidu uhličitého z kouře např. tepelných elektráren by byly zapotřebí tisíce metrů čtverečních. Podla Sankara Naira z Georgia Institute of Technology, experta na mikroporézní membrány, k praktické průmyslové aplikaci povede ještě dlouhá cesta. Příprava selektivně propustných membrán s póry obklopenými polymerními vousy s příslušnou afinitou je zajímavá myšlenka, která pravděpodobně najde širší uplatnění.

Franta Flinta 15.8.2019: Ve vzduchu je ještě spousta kyslíku? Co s ním? Projde membránou nebo neprojde?

16.8.2019: Provedené experimenty neřeší kyslík. Membrána je určena k oddělení oxidu uhličitého z kouřových plynů, kde je kyslíku mnohem méně a oxidu uhličitého mnohem více než ve vzduchu. Kdybychom membránu použili k odstraňování oxidu uhličitého ze vzduchu, získali bychom při odstranění 96% dusíku směs, ve které by zbývalo 200 x více dusíku než oxidu uhličitého.

 

Larva si odskočí

13.8.2019
Zdroj:
G. M. Farley et al., Adhesive latching and legless leaping in small, worm-like insect larvae, Journal of Experimental Biology 2019 222: jeb201129 doi: 10.1242/jeb.201129
Zdroj
Plodomorka Asphondylia solidaginis, foto Beatriz Moisset [CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0)].

Až 36 x dále, než činí délka těla, doskočí larvy druhu plodomorka (Asphondylia, angl. gall midges). Délka skoku dosáhne až 121 mm. Jak vidíme na videu, využívají síly celého těla. Nejprve se kolmo k podložce svinou do kroužku, zaklesnou speciální tělní západku a tělo napnou. Prudké narovnání po uvolnění západky je vymrští do vzduchu. Běžná délka skoku je 20 až 30 násobek délky těla. Plodomorky patří do hmyzího řádu dvoukřídlých (Diptera, i angl.), které zpravidla nazýváme mouchy.

Larvy plodomorek žijí poklidný život uvnitř hálek, zvláštních nádorovitých útvarů na rostlinách, které vznikají působením larev. Slouží jim jako úkryt i potrava. Skoky larev plodomorky jsou zřejmě únikovou reakcí v případě poškození hálky. Zajímavý je mechanismus tělní západky, který udrží napnuté tělo larvy stočené. Funguje obdobně, jako tlapičky gekonů na základě adheze miniaturních chloupečků. Nepochybně významné je, že pohyb skokem vyžaduje 30 x méně energie, než uplazení stejné vzdálenosti.

„Mechanismus přichycení založený na drobných adhezivních strukturách a skutečnost, že koncept šetří energii, by mohl být zajímavý pro vývoj měkkých robotů,“ soudí šéfka výzkumného týmu prof. Sheila N. Patek z Duke University v Severní Karolíně. I když život jednoduchého robota nemá valnou cenu, asi by bylo nutné vyřešit zaměřování dlouhých skoků. Hmyz je velmi fatalistický a spoléhá na osud. Byl jsem svědkem doskoku kobylky zelené přímo do kotlíku s vroucí polévkou.

 

Virtuální biopsie

12.8.2019
Zdroj:
F.H.Silver et al., https://onlinelibrary.wiley.com/doi/full/10.1111/srt.12712, https://doi.org/10.1111/srt.12712
Zdroj
Zařízení pro virtuální biopsii metodou VOCT, foto Rutgers University.

Zařízení pro současné ultrazvukové a infračervené vyšetření kůže vzniklo na Rutgers University v New Jersey. IČ záření tkáně osvětluje do hloubky, protože jsou pro tyto vlnové délky částečně propustné. Složením s údaji o hustotě tkání, které získáváme pomocí ultrazvuku, vznikne zobrazení do hloubky kůže. Umožňuje rozpoznat a popsat leze a nádory bez nutnosti biopsie, což je vyšetření na základě odebraného vzorku živé tkáně. Nejen, že odpadá nutnost byť nevelkého chirurgického zákroku, ale i samo vyšetření je kratší. Není třeba dopravit odebranou tkáň do specializované laboratoře a čekat na výsledek.

Porovnání VOCT vyšetření (vlevo) a histopatologického (vpravo) na základě mikroskopie řezu tkání. Šipka označuje melanocytový nevus, nezhoubné nahromadě  pigmentových buněk melanocytů, obr. Rutgers University.„Vyšetření zabere 15 minut a nepředstavuje žádnou zátěž pro pacienta, protože světlo nepociťuje vůbec a vnímá jen sotva slyšitelný zvuk. Jde o významné zlepšené oproti chirurgické biopsii, která je invazivní, drahá a časově náročná,“ objasňuje výhody metody VOCT jeden z autorů prof.Frederick H.Silver z Rutgers Robert Wood Johnson Medical School. VOCT je zkratka z vibrational optical coherence tomography, vibrační optická koherenční tomografie. VOCT vytváří trojrozměrný obraz i do hloubky kůže, takže umožňuje chirurgům získat představu o skutečném rozsahu zákroku podstatně dříve, než poprvé říznou skalpelem. V případě potřeby mohou v předstihu povolat plastického chirurga nebo specialistu na rozsáhlé odstraňování tkáně.

 

Žába rybníkářka

11.8.2019
Zdroj:
Marvin Schäfer et al., Goliath frogs build nests for spawning – the reason for their gigantism?, Journal of Natural History Volume 53, 2019 - Issue 21-22, https://doi.org/10.1080/00222933.2019.1642528
Zdroj
Veleskokan goliáší (Conraua goliath), foto Marvin Schäfe.

Největší žába světa veleskokan goliáší (Conraua goliath, angl. Goliath Frog) aktivně buduje pro potomstvo rybníčky. Najde-li louži vhodnou pro vajíčka a pulce, vyčistí ji od listí. Nenajde-li, vyhrabe v usazeninách na břehu řeky díru, popř. postaví hráz. Dokáže při tom přemisťovat i kameny o váze 2 kg, což při vlastní váze 3,3 kg je úctyhodný výkon. Dospělé žáby mají trup dlouhý až 40 cm, s nataženými nohama až 96 cm, a doskočí 6 metrů, což je absolutní rekord. Zdržují se v rychle tekoucích tropických pralesních řekách s písčitým dnem.

Rybníček vyhrabaný a ohražený velekskokanem goliáším. Vyházené zbytky rostlin leží v popředí snímku. Šedá hmota uprostřed jsou snesená vajíčka, foto Marvin Schäfe.Veleskokan goliáší žije pouze na malém území v západní Africe na teritoriu Kamerunu a Rovníkové Guineje. Studie proběhla na 19 rybníčcích na 400 m dlouhém úseku řeky Mpoula v západním Kamerunu nedaleko od ústí do moře. „Skutečnost, že toto chování jsme odhalili teprve nyní, ukazuje, jak málo toho víme i o nejpozoruhodnějších tvorech naší planety. Doufáme, že naše objevy spolu s dalšími výsledky probíhajícího výzkumu zvýší porozumění pro potřeby veleskokana,“ komentuje vedoucí projektu Mark-Oliver Rödel z německého Museum für Naturkunde, předseda společnosti Frogs & Friends.

 

Panna rozmlouvá

10.8.2019
Zdroj:
http://www.adwmainz.de/nachrichten/artikel/sprechende-geschlechtsteile-in-der-klosterbibliothek.html
Zdroj
Proužek pergmanenu s fragmenty básně Der Rosendorn nedávno nalezený v knihovně kláštera v rakouském Melku, Unknown 14th-century scribe/poet. [Public domain].

V rozsáhlých klášterních knihovnách můžeme ještě dnes narazit na překvapení, která bychom opravdu nečekali. Na nedávno nalezeném nenápadném úzkém proužku pergamenu v klášterní knihovně v rakouském Melku nalezli historici po obtížné práci fragment středověké německé básně neznámého autora Der Rosendorn (Trn růže). Jde o fiktivní rozhovor dívky s její mluvící vulvou na odvěké téma. Řeší neúspěšně otázku, co muži vlastní chtějí. Zdali ženu celou či jen její vaginu. Pro klášterní knihovnu nečekané téma. Nicméně proužky pergamenu, jako ten nově nalezený s Rosendornem, sloužily k podlepení okrajů starších, poškozených listů. A pergamen byl ve středověku velmi drahý! Báseň Rosendorn, kterou známe ze dvou o dvě stě let mladších záznamů, vznikla podle původních předpokladů v 15.století. V té době uvolněný přístup k vlastní sexualitě nepředstavoval výjimku. Melkský rukopis vznikl kolem roku 1300, tedy o 200 let dříve, kdy tak volný přístup nikdo nečekal. Klášter v Melku vznikl v roce 1089, knihovna pochází z 12.století. A fiktivní posta mnicha Adsa z Melku je vypravěčem románu Umberta Eca Jméno růže.

 

Jakou barvu vyberou?

9.8.2019
Zdroj:
A.Eacock et al., Adaptive colour change and background choice behaviour in peppered moth caterpillars is mediated by extraocular photoreception, Communications Biology, volume 2, Article number: 286 (2019), DOI: 10.1038/s42003-019-0502-7 ID
Zdroj
Vlevo larvy motýla drsnokřídlece březového na různě barevných podkladech, vpravo larvy ve větším detailu, A.Eacock et al., Adaptive colour change and background choice behaviour in peppered moth caterpillars is mediated by extraocular photoreception, Communications Biology, volume 2, Article number: 286 (2019).

Larvy píďalkovitého motýla drsnokřídlece březového (Biston betularia, angl. peppered moth) mění zbarvení podle podkladu, na kterém zrovna přebývají. Různé varianty vidíme na obrázku. Vzhledem připomínají větvičky a díky změně barvy splývají s vegetací ještě lépe, což je chrání před predátory. Zajímavé je, že barvu podkladu vnímají housenky pravděpodobně přes fotoreceptory v kůži. Zakrytí očí nic nezmění na schopnosti přizpůsobit se.

Nahoře původní světlá forma drsnokřídlece březového, dole tmavá forma vzniklá díky znečištění na počátcích průmyslové revoluce, foto Chiswick Chap [CC BY-SA 2.5 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.5)].Jak vidíme na obrázku, dospělý drsnokřídlec březový existuje ve dvou barevně odlišných podobách. Původní je světlá forma na obr. nahoře. S nástupem průmyslové revoluce vznikla tmavá forma (dole), tzv. carbonaria, která je v tmavým prachem silně znečištěných oblastech mnohem méně nápadná.

 

Chaluhy ukládají CO2

8.8.2019
Zdroj:
A.Ortega et al., Important contribution of macroalgae to oceanic carbon sequestration, Nature Geoscience, 2019, doi: 10.1038/s41561-019-0421-8
Zdroj
Mnohobuněčná mořská řasa chaluha bublinatá (Fucus vesiculosus), foto Chaluhy Kristian Peters -- Fabelfroh 12:47, 31 December 2006 (UTC) [CC BY-SA 3.0 (http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/)].

Mnohobuněčné mořské řasy, chaluhy nebo ruduchy (červené řasy), představují oproti dosavadním předpokladům významné hráče v globálním koloběhu uhlíku. Jako všechny fotosyntézující organismy vyrábějí organické sloučeniny z atmosférického oxidu uhličitého. Přestože vytvářejí velmi produktivní pobřežní ekosystémy, nezaznamenali jsme doposud, že by produkovaly jakékoli usazeniny obsahující uhlík. Nejnovější výzkum ukázal, že zbytky těl řas jsou mnohem odolnější a zpět na oxid uhličitý se rozkládají mnohem pomaleji, než jsme předpokládali. Analýza DNA identifikovala zlomky řas na otevřeném moři 5.000 km od místa, kde mohly vyrůst, a rovněž v hloubkách kolem 4.000 m.

Červená mořská řasa Asparagopsis taxiformis u pobřeží ostrova Reunion v Indickém oceánu, foto Jean-Pascal Quod [CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0)].Ze zbytků řas plujících na hladině 69% klesne do hloubky větší než 1.000 metrů, odkud je návrat oxidu uhličitého do atmosféry velmi pomalý. První autorka publikace Alejandra Ortega z Vědecko-technologické univerzity krále Abduláha v Saudské Arábii (KAUST) uvádí: „Tyto poznatky mají dalekosáhlý význam pro popis globálního koloběhu oxidu uhličitého. Ukazuje se, že mnohobuněčné řasy jsou důležité pro ukládání uhlíku, a měly by se proto brát v úvahu při hodnocení obsahu uhlíku v oceánu.“ O reakci fotosyntézujících organismů na rostoucí koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře víme zatím příliš málo. I proto je pravděpodobnost dlouhodobých předpovědí klimatu pochybná, protože dosavadní modely tyto vlivy nezahrnují v dostatečné míře.

Erika Prášková 9.8.2019: Jak může v červených řasách probíhat fotosyntéza, když jsou červené? Chlorofyl je zelený.

Jindra Lacko 10.8.2019: S tou fotosyntézou je to složitější:

1) ruduchy chlorofyl mají (navíc k červeným barvivům)

2) fotosyntetizujicích barviv je víc, nežli jenom zelený chlorofyl

Červená barviva jsou zvláště vhodná pro fotosyntézu ve větších hloubkách, protože dobře chytají modré světlo. A modrá barva se ve vodě ztrácí nejpomaleji, a proto je jí v hloubce relativně nejvíc (viz modrý odstín fotek). Případně též https://cs.wikipedia.org/wiki/Ruduchy#Stavba_chloroplastu.

Pavel 11.8.2019: Možná to je proto, že fotosyntéza a chlorofyl spolu souvisí jen vzdáleně. Fotosyntéza je proces získávání energie ze slunečního záření a chlorofyl je jen jedno z mnoha barviv, které fotosyntetizující organismy k tomu využívají. Takže jak je to možné? Protože chaluhy používají jiné barvivo než chlorofyl, případně kromě chlorofylu.

 

Majak buchnul

7.8.2019
Zdroj:
O.Masson et al., Airborne concentrations and chemical considerations of radioactive ruthenium from an undeclared major nuclear release in 2017, PNAS, 2019, https://doi.org/10.1073/pnas.1907571116
Zdroj
Nejvyšší naměřené hodnoty aktivity ruthenia 106 ve vzduchu v různých evropských zemích, O.Masson et al., Airborne concentrations and chemical considerations of radioactive ruthenium from an undeclared major nuclear release in 2017, PNAS, 2019, CC BY-NC-ND 4.0, https://creativecommons.org/licenses/by-nc-nd/4.0/.

Lehce radioaktivní oblak ruthenia 106, který zasáhl Evropu a části Asie v roce 2017, vznikl při nehodě v závodě na zpracování jaderného paliva Majak na jižním Uralu. Vyplývá to z analýzy 1.100 atmosférických a 200 spadových vzorků. Intenzita radioaktivního záření zůstala v neškodných mezích nanejvýš něco přes 150 milibequerelmBq?/m3 . Jeden bequerel odpovídá jednomu jadernému rozpadu za sekundu, což znamená, že v jednom metru krychlovém radioaktivního rutheniového oblaku došlo k jednomu jadernému rozpadu o něco častěji než každých sedm sekund. Měřitelných hodnot dosáhla radioaktivita kromě Evropy až v Karibiku a na Arabském poloostrově.

Satelitní snímek jadrného zařízení Majak poblíž jihouralského města Ozjorsk, NASA, Jan Rieke (color correction, borders and labels) [Public domain].Podle jednoho z autorů studie, prof.Georga Steinhausera z Leibniz Universität Hannover, „jsme schopni prokázat, že k nehodě došlo při zpracování použitých palivových článků, a to ve velmi pokročilé fázi, krátce před dokončením. Ačkoliv není k dispozici žádné oficiální prohlášení, máme dostatečnou představu, k čemu mohlo dojít.“ Ke krátkému úniku došlo mezi 18.hodinou 25.září 2017 a polednem 26.září 2017. V závodě Majak již před 60 lety došlo k mnohem závažnějšímu úniku radioaktivity, druhému největšímu po Černobylu. 29.září 1957 explodovala nádrž se 70 až 80 tunami octanů a dusičnanů radionuklidů, protože selhalo chlazení.

 

Učte se řeči

6.8.2019
Zdroj:
S.Heim et al., Bilingualism and “brain reserve”: a matter of age, Neurobiology of Aging, Volume 81, September 2019, Pages 157-165, https://doi.org/10.1016/j.neurobiolaging.2019.05.021
Zdroj
Červeně je vyznačen vnitřní čelní závit (gyrus frontalis inferior, angl. inferior frontal gyrus), modře vnitřní temenní lalok (lobulus parietalis inferior, angl.inferior parietal lobule), upraveno podle Patrick J. Lynch, medical illustrator [CC BY 2.5 (https://creativecommons.org/licenses/by/2.5)].

Další výzkumy potvrzují starší teorii, že dvoujazyčnost zpožďuje nástup neurodegenerativních onemocnění, např. Parkinsonovy nebo Alzheimerovy choroby, až o pět let. Porovnání mozkové kůry pomocí zobrazení magnetickou rezonancí u 224 jednojazyčných a 175 dvoujazyčných osob ve věku od 25 do 84 ukázalo větší množství neuronů ve dvou oblastech mozkové kůry bilingvních. Od šedesátého roku věku nadbytek klesal a kolem 80 let se obě skupiny vyrovnaly.Vypukne-li neurodegenerativní choroba, lidé s větším množství neuronů mají větší rezervu, takže nepříznivé následky propuknou později.

Více nervových buněk u bilingvních osob najdeme ve vnitřním čelním závitu (gyrus frontalis inferior, angl. inferior frontal gyrus) a vnitřním temenním laloku (lobulus parietalis inferior, angl.inferior parietal lobule), přičemž v první oblasti mizí rezerva dříve. Nejlépe je naučit se v co nejranějším věku oba jazyky současně, ale pokud jste to zmeškali, nemusíte házet flintu do žita. Spoluautorka výzkumu Svenja Caspers z Forschungszentrum Jülich uvádí: „Další vzrušující otázkou je, zda učení druhého nebo třetího jazyka ve věku odchodu do důchodu přináší výhodu duševního výkonu. Pro mnoho lidí by to byl schůdný a snadný způsob, jak vybudovat další kognitivní rezervu.“

 

Ze dvou jeden

4.8.2019
Zdroj:
J.F.Masello et al., Additive Traits Lead to Feeding Advantage and Reproductive Isolation, Promoting Homoploid Hybrid Speciation, Molecular Biology and Evolution, Volume 36, Issue 8, August 2019, Pages 1671–1685, https://doi.org/10.1093/molbev/msz090
Zdroj
Buřňák Salvinův obývá ostrovy jižního Indického oceáunu od Afriky po Nový Zéland, foto ZooPro at en.wikipedia [CC BY-SA 3.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0)].

Neobvyklým způsobem vyprodukovala evoluce buřňáka Salvinova (Pachyptila salvini, angl. Salvin's prion). Studium genomů ukázalo, že jde o křížence buřňáka holubího (Pachyptila desolata , angl.narrow-billed Antarctic prion) a buřňáka širokozobého (Pachyptila vittata, angl. broad-billed prion). Křížením různých příbuzných druhů vzniká nový druh jen velmi, velmi zřídka. Pokud existuje potomstvo takového křížení, je zpravidla neplodné nebo plodné jen velmi vzácně a ne v nespočetné řadě mnoha dalších generací. Základní, ne však jedinou překážku, představují chromozomy. Různé druhy jich mívají odlišný počet. Náš nejbližší příbuzný, šimpanz, jich má 24, zatímco my jenom 23. S takovým nesouladem se vajíčko při oplodnění těžko srovnává.

První autor publikace Juan F. Masello z Justus-Liebig-Universität Gießen stručně shrnuje: „Studie ukazuje, že hybridizace mezi druhy není nutně koncem evoluční linie a že někdy tímto způsobem vznikne nový druh.“

 

Elektřina z vod

2.8.2019
Zdroj:
Meng Ye et al., Charge-Free Mixing Entropy Battery Enabled by Low-Cost Electrode Materials, ACS Omega20194711785-11790, https://doi.org/10.1021/acsomega.9b00863
Zdroj
Schéma elektrochemického článku fungujícího na základě střídavého průtoku mořské a sladké vody, přeloženo dle ACS Omega20194711785-11790.

Smísením jednoho kubického metru sladké vody s mořskou se uvolní energie přes 2.000 kJ. Celosvětově vtékáním všech pozemských sladkých vod do moře vzniká výkon 2 TW. Pro srovnání, výkon jaderné elektrárny Temelín o něco přesahuje 2 GW, tedy tisíckrát méně. Alespoň částečně využít tuto energii umožňuje nový elektrochemický článek získávající elektřinu z rozdílu koncentrací solí ve vyčištěné odpadní vodě (0,032 M) a moři (0,6 M). Schéma fungování vidíme na obrázku:

Schéma elektrodových reakcí článku fungujícího na základě střídavého průtoku mořské a sladké vody.Sladká voda protéká článkem a vyplavuje z jedné elektrody sodné ionty Na+, ze druhé chloridové anionty Cl-. Elektrodový materiál se oxiduje, popř. redukuje a vnějším obvodem začne téct proud (kroky 1 a 2). Po vybití elektrod připojíme zařízení na mořskou vodu a elektrody začnou pohlcovat sodné, popř. chloridové ionty, v důsledku čehož se redukují, popř. oxidují. Obvodem teče elektrický proud opačného směru(krok 2 a 3). Po nabití elektrod připojíme článek na sladkou vodu a celý cyklus opakujeme. Jako materiál pro elektrody posloužila berlínská modř a polypyrrol. Schéma elektrodových reakcí vidíme na obrázku.

 

Bizarní pratvor

1.8.2019
Zdroj:
J. Moysiuk, J.-B. Caron, A new hurdiid radiodont from the Burgess Shale evinces the exploitation of Cambrian infaunal food sources, Proceedings of the Royal Society B, Volume 286 Issue 1908, doi: 10.1098/rspb.2019.1079
Zdroj
Rekonstrukce kambrického dravce Cambroraster falcatus, obr.Lars Fields/Royal Ontario Museum. Jeho fosilie pocházejí z lokality Marble Canyon v národním parku Kootenay v Britské Kolumbii.)

Proslulé Burgesské břidlice, významné naleziště zkamenělin v kanadské provincii Britská Kolumbie, vydaly dalšího bizarního tvora, starého 506 milionů let. Podkovovitý krunýř kryl seshora tělo asi 30 cm dlouhého kambrického dravce Cambroraster falcatus s osmi ploutvemi po stranách. Každý ze dvou výrůstků u úst vypadá, jakoby vytvořen z pětinásobného hřebenu s ostny na konci s háčky, které do sebe velmi přesně zapadají. Pomocí tohoto ústrojí nejspíše vyhrabával kořist z měkkých usazenin mořského dna, aby ji vcucnul ústy.

Z kambria, nejranějšího období prvohor před 542 - 488 miliony let, pocházejí nejstarší zkameněliny vícebuněčných tvorů. Životní formy se v té době vyvíjely takovým tempem, že hovoříme o kambrické explozi. Nabývaly při tom z dnešního pohledu velmi podivných tvarů a bizarních forem. Autoři publikace uvádějí: „Cambroraster navyšuje množství fosilních důkazů, že radiodonta a obecně předchůdci členovců nebyli v žádném případě primitivní. Tyto organismy vykazovaly vysokou úroveň ekologické rozmanitosti a hrály řadu důležitých rolí v prvních komplexních živočišných komunitách světa.“ Jako radiodonta označují paleontologové skupinu kambrických členovců.

akademon.cz 28.4.2017: Evoluce kusadlovců

akademon.cz 31.1.2017: Náš nejstarší předek

akademon.cz 21.2.2016: Trilobit na lovu

akademon.cz 23.7.2015: Příčiny kambrické exploze

 

Diskuse/Aktualizace