Hrobařík hrobaří

17.10.2018
Zdroj:
S.P.Shukla et al., Microbiome-assisted carrion preservation aids larval development in a burying beetle, PNAS 2018, doi:10.1073/pnas.1812808115
Zdroj
Pár hrobaříků malých připravuje zdechlinu myši pro své larvy (foto Shantanu Shukla, MPI chem. Ökol.).

Příprava zdechliny pro potomstvo hrobaříka malého (Nicrophorus vespilloides, angl. burying beetle) je složitý několikastupňový proces, který probíhá i na mikrobiální úrovni. Páry hrobaříků po nalezení vhodné zdechliny, nejspíše myši nebo malého ptáka, o ni svedou souboj. Vítězný pár vyhrabe během řady hodin pod zdechlinou dutinku, do které propadne. Pohřbené tělo zbaví chlupů, pokryjí antimikrobiálním a fungicidním sekretem a vytvoří v něm dutinu pro larvy.

Nicméně velmi podstatnou část přípravy mrtvolky pro potomstvo jsme doposud neznali. Objasňuje Shantanu P. Shukla z Max Planck Institut für chemische Ökologie v Jeně: „Brouci zdechlinu pouze nesterilizují. Spíše nahradí pro ni typický mikrobiom komplexnějším, který zahrnuje symbionty z jejich vlastního střeva. Kvasinky přenesené z brouka úplně nahradí plísně, které normálně zdechlinu rychle porostou.“ Mikrobiom je soubor všech mikroorganismů v určitém prostředí. Rozklad zdechliny vlivem mikrobiomu z broučích střev probíhá pomaleji, takže potrava pro larvy zůstává zachována dostatečně dlouhou. Rovněž nevznikají pro hnití masa typické aminy kadaverin NH2(CH2)5NH2 a putrescin NH2(CH2)4NH2, zvané mrtvolné jedy, které jsou toxické i pro hmyzí larvy.

Zkoumání dovedností hrobaříků může mít velmi praktické dopady, jak vysvětluje spoluautor výzkumu Andreas Vilcinskas z Fraunhofer Institut für Molekularbiologie und Angewandte Ökologie: „Vzhledem k tomu, že mikroorganismy přenášené brouky potlačují růst nebezpečných bakterií a hub produkujících jedy, budeme v nich hledat nové antimikrobiální sloučeniny.“

 

Antický komiks

16.10.2018
Zdroj:
https://www.wissenschaft.de/geschichte-archaeologie/sprechende-wandgemaelde-in-antikem-grab/?utm_source=newsletter&utm_medium=email&utm_campaign=wissenschaft.de_03-10-2018
Zdroj
Výjev ze zakládání města Capitolias ze stěny hrobky zakladatele, foto  Julien ALIQUOT/HiSoMA 2018).

Koncem roku 2016 nalezli stavební dělníci ve výkopu před školu v severojordánské vesnici Bayt Ras vchod do římské hrobky s neobyčejnými freskami. Nástěnné malby nebyly v antice žádnou výjimkou, nicméně popisky namalované přímo v zobrazeném výjevu jsme doposud neznali. Jean-Baptiste Yon z archeologické výzkumné organizace HiSoMA vysvětluje: „Tyto nápisy jsou podobné bublinám pro řeč v komiksu, protože popisují, co postavy dělají nebo říkají. Například: Otesal jsem kámen, nebo Běda mi, jsem mrtvý. To je opravdu mimořádné. Kromě toho jsou nápisy v aramejštině zapsány řeckou abecedou, což je kombinace na Blízkém Východě velmi vzácná.“

V hrobce z konce prvního století po Kr. leží nejspíš zakladatel blízkého antického města Capitolias. Příběh založení zobrazují fresky s popisky na stěnách. Architekti nebo mistři stojí vedle honáků velbloudů a oslů s materiálem. Kameníci a zedníci pracují na zdech. Najdeme i vyobrazení nehody. Poslední pole nástěnné malby zobrazuje kněze žádající požehnání bohů. Na stropě a po obou stranách vstupu najdeme klasické mytologické motivy: Nil, mořský svět, nymfy sedlající mořské tvory, znamení zvěrokruhu a planety. Část fresky vidíme na obrázku (foto Julien ALIQUOT/HiSoMA 2018).

 

Polymer chladí

15.10.2018
Zdroj:
J.Mandal et al., Hierarchically porous polymer coatings for highly efficient passive daytime radiative cooling, Science 27 Sep 2018: eaat9513, DOI: 10.1126/science.aat9513
Zdroj
Deska z polymerního chladicího materiálu s hierarchickým uspořádáním pórů. Čím světlejší tón, tím vyšší teplota. Tepelná stupnice na obrázku vpravo, obr.Jyotirmoy Mandal/Columbia Engineering.

Nový materiál, jehož teplota za slunečného dne díky vyzařování a odrazu poklesne až o 6 oC oproti okolí lze připravit z běžného polymeru vytvořením speciální struktury s hierarchickým uspořádáním pórů. Každé těleso vyzařuje elektromagnetické vlnění odpovídající jeho teplotě, čímž se zároveň ochlazuje. V našich běžných pozemských teplotách emitují tělesa infračervené záření. Ideální materiál pro chlazení budov bez spotřeby energie by zároveň odrážel dopadající světlo. Na obrázku vidíme desku z nového chladicího materiálu ve srovnání s okolím během horkého slunečného dne.

Polymer s hierarchicky uspořádanými póry na snímku elektronového mikroskopu.  Ve stěnách velkých dutin rozeznáme výrazně menší póry, foto J.Mandal et al., Hierarchically porous polymer coatings for highly efficient passive daytime radiative cooling, Science  27 Sep 2018: eaat9513.Plasty infračervení záření vyzařují dobře, avšak špatně odrážejí. V tenké vrstvě jsou zpravidla průhledné. Nový chladicí materiál připravíme z roztoku vody a kopolymeru polyvinylidenfluoridu a hexafluoropropenu v acetonu. Těkavější organické rozpouštědlo se odpaří první, voda až po něm. V důsledku toho vzniknou ve vrstvě polymeru póry dvou velikostí, mikrometrových a nanometrových rozměrů, jak vidíme na obrázku. Materiál zbělá a začne odrážet až 96% dopadajícího slunečního záření. Schopnost vyzařovat infračervené záření zůstane nezměněna, takže celková tepelná ztráta může dosáhnout až 96 W/m2. Velkou výhodou nového materiálu je, že ho můžeme připravit jako panely i jako nátěrovou hmotu.

Prof. Claes-Göran Granqvist z Uppsalské univerzity, průkopník radiačního chlazení, který nepatří k autorům vynálezu, hodnotí: „Příroda nabízí mnoho způsobů ohřívání a chlazení. Některé jsou notoricky známé a dobře prostudované, jiné nikoliv. Radiační chlazení, při kterém užíváme nebe jako chladič, patří ke druhé skupiny. Jeho možnosti vědci až do nedávna přehlíželi. Publikace Mandal a kol. vyzdvihuje možnosti radiačního chlazení a představuje důležitý průlom, protože dokazuje, že polymerní vrstvy s hierarchickými póry, které lze levně a jednoduše vyrábět, nabízí výtečné chlazení i za plného slunečního světla.“

 

Šelma neloví

14.10.2018
Zdroj:
Vivek V. Venkataraman et al., Solitary Ethiopian wolves increase predation success on rodents when among grazing gelada monkey herds, Journal of Mammalogy, Volume 96, Issue 1, 15 February 2015, Pages 129–137, https://doi.org/10.1093/jmammal/gyu013
Zdroj
Vlček etiopský loví hlodavce mezi dželadami, V.V.Venkataraman et al., Solitary Ethiopian wolves increase predation success on rodents when among grazing gelada monkey herds, Journal of Mammalogy, Volume 96, Issue 1, 15 February 2015, Pages 129–137.

Na Etiopské vysočině v oblasti plošiny Guassa často pozorujeme tlupy paviánů dželada (též dželada hnědá, Theropithecus gelada, angl. gelada monkey) s osamocenými šelmami vlčky etiopskými (Canis simensis). Soužití šelmy s potenciální kořistí je velmi neobvyklé. Zejména mláďata by pro šelmu představovala snadnou kořist. Dželady zjevně přivykly a v přítomnosti vlčka pokračují klidně ve své činnosti, jak vidíme na obrázku. Jiní predátoři je vždy notně rozruší. Vlček během svého pobytu v opičí tlupě, kde stráví často i více než hodinu, loví hlodavce. Zřejmě mu to přítomnost dželad nějakým způsobem usnadňuje.

Vlček etiopský, foto GertVankrunkelsven, CC BY-SA 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0, via Wikimedia Commons. Vzácná psovitá šelma vlček etiopský (Canis simensis, angl. Ethiopian wolves) svým vzhledem připomíná lišku. Je menší než vlk, ale úplný drobeček není. Samci dorůstají výšky v kohoutku 60 cm a váhy 18 kg. Žije v drsných podmínkách etiopských hor až do výšky 4.000 m n.m. Loví hlodavce, mláďata větších savců a nepohrdne ani mršinou. Patří mezi ohrožené druhy, současnou populaci odhadujeme nanejvýš na 600 jedinců.

Samec dželady hnědé na snímku A.Savina, Wikimedia Commons, WikiPhotoSpace, FAL, via Wikimedia Commons. Dželada hnědá rovněž obývá vysokohorské plošiny a louky Etiopie a Eritreje. Jde o primáta žijícího na zemi. Jak vidíme na obrázku, pro dželady je charakteristická holá prsní růžová ploška lemované světle zbarvenou srstí. Dorůstají výšky 70 - 74 cm a váhy 19 kg. Ocas samců je až 55 cm dlouhý. Sedací mozoly dželadám umožňují sedět na kamení dlouhou dobu. Soužití opic s jinými zvířaty nabývá často nečekaných podob.

 

Neandrtálci nás nakazili

12.10.2018
Zdroj:
David Enard a Dmitri A. Petrov, Evidence that RNA Viruses Drove Adaptive Introgression between Neanderthals and Modern Humans, Cell, Volume 175, ISSUE 2, P360-371.e13, October 04, 2018, DOI:https://doi.org/10.1016/j.cell.2018.08.034
Zdroj
Kostra neandrtálce a rekonstrukce jejího majitele (foto  Photaro, CC BY-SA 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0, via Wikimedia Commons).

Všichni víme, že náš genom obsahuje kolem 2% původně neandrtálské DNA. O které geny přesně jde? Odpověď je překvapivě logická. Když naši předkové dorazili do Evropy, narazili na místní patogeny, na které ze své tropické africké domoviny neznali. Často se nakazili přímo od neandrtálců, se kterými byli v blízkém až intimním kontaktu. Nepřekvapí proto, že velká část z přibližně 4.000 neandrtálských genů, které neseme ve svém genomu, kóduje bílkoviny, které hrají nějakou roli v boji proti infekci.

„V minulosti genetici opakovaně zvažovali, proč neandertálská DNA přežila v našem genomu. Naše studie naznačuje, že jedním z důvodů byla ochrana proti patogenům,“ shrnuje David Enard z University of Arizona v Tucsonu. Na obrázku vidíme kostru neandrtálce a rekonstrukci jejího majitele (foto Photaro, CC BY-SA 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0, via Wikimedia Commons).

 

Mayský solivar

11.10.2018
Zdroj:
Heather McKillop a Kazuo Aoyama, Salt and marine products in the Classic Maya economy from use-wear study of stone tools, Proceedings of the National Academy of Sciences, doi: 10.1073/pnas.1803639115
Zdroj
Mayské kamenné nástroje použité pro zpracování ryb v solivaru Paynes Creek, foto Louisiana State University.

Rozsáhlý mayský solivar továrních rozměrů odkryli archeologové v Belize v laguně Paynes Creek. Pochází z klasického mayského období 300 - 900 po Kr. V oblasti o rozloze 5 km2, která v dnešní době leží pod hladinou moře nebo ji pokrývají mangrovové houštiny, nacházíme 110 jednotlivých samostatných pracovišť. Na každém z nich Mayové získávali krystalickou sůl odpařování mořské vody v hliněných nádobách nad ohněm. Celková produkce za čtyřměsíční suché období od března do června, kdy zařízení mohla fungovat, dosáhla 600 tun. O rozsahu solivaru svědčí mimo jiné 4.000 nalezených střešních trámů.

Co s takovým množstvím soli dělali? Odpověď přinesla analýza opotřebení mnoha nalezených kamenných nástrojů, které vidíme na obrázku. Heather McKillop z Louisiana State University z Baton Rouge vysvětluje: „Byla jsem překvapena, že většinu z těchto nástrojů zřejmě používali na řezání a škrabání ryb nebo masa. Nasolování ryb mohlo představovat významnou součást činnost solivaru. Po očištění a nasolení je vyváželi na vnitrozemské trhy.“ To by vysvětlovalo častou přítomnost rybích kostí i v lokalitách mayské říše vzdálených od moře. Bohužel agresivní prostředí mořské laguny a bahnitých mangrovových houštin neumožňuje hypotézu doložit nálezem rybích kostí přímo v solivaru. Pokud tam byly, do dnešní doby by se rozpustily.

Ivo Kaipr 17.10.2018: Stejně je zvláštní, že i když měli tak velké podniky a tak velké potřeby transportu, nepoužívali kolo, neměli vozy. Nosičů bylo dost?

 

Povrchové napětí pohání

10.10.2018
Zdroj:
Lidong Zhang et al., Marangoni Effect-Driven Motion of Miniature Robots and Generation of Electricity on Water, Langmuir 2017, 33, 44, 12609-12615, doi:10.1021/acs.langmuir.7b03270
Zdroj
Chemická struktura polyvinylidenfluoridu vlevo a dimethylformamidu vpravo.

Nečekané jevy nastávají, uvedeme-li do kontaktu dvě kapaliny s velmi rozdílným povrchovým napětím. Kapalina s vysokým povrchovým napětím tlačí víc na kapalinu s nízkým, což vyvolá tok z oblastí pod nízkým povrchovým napětím. Vede to k makroskopickému rozpohybování kapaliny, které nazýváme Marangoniho jev. Kápneme-li na povrch vody kapku roztoku polyvinylidenfluoridu v dimethylformamidu (struktura viz obr.) rozdíl povrchových napětí a vyvolané toky vedou až k roztočení kapky, jak vidíme na videu. Silové působení rotující kapaliny je tak silné, že může sloužit k pohonu drobných zařízení. Na videu vidíme jednoduché chemické míchadélko při mísení barviva s vodou hnané Marangoniho jevem.

Marangoniho jev ve sklenici vína, foto FlagSteward, CC BY-SA 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0, via Wikimedia Commons.Naprosto stejný jev způsobuje sloupečky nebo slzičky na stěnách vinných sklenic nad hladinou vína. Vidíme je na obrázku u tohoto odstavce (FlagSteward, CC BY-SA 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0, via Wikimedia Commons). Víno díky kapilárním silám trochu vzlíná po stěně sklenky. Z této vrstvičky se alkohol dobře odpařuje a nechává za sebou oblast s vyšší koncentrací vody, a tedy vyšším povrchovým napětím. Tlakem na okolí žene vodou bohatší oblast vzhůru po stěnách proužky vína tak vysoko, až vznikne kapička dost velká, že působením gravitace zteče zpět.

Další videa zobrazují různé podoby Marangoniho jevu.

 

Meteorit má rodokmen

9.10.2018
Zdroj:
http://www.asu.cas.cz/articles/1414/19/dalsi-meteorit-s-rodokmenem-nalezeny-na-zaklade-dat-porizenych-evropskou-bolidovou-siti
Zdroj
Největší úlomek meteoritu Renchen označený M2 nalezený dne 31. července 2018. Vpravo od něj vidíme i jamku vzniklou dopadem. Foto: Ralph Sporn a Martin Neuhofer via Tisková zpráva Astronomického ústavu AV ČR.

„V úterý 10. července krátce před půl dvanáctou místního času (SELČ) ozářil rozsáhlé území kolem středního toku Rýna, tedy kolem hranic Německa a Francie, velmi jasný meteor – bolid. S výjimkou velké části Francie a menších oblastí Německa (především v JZ části) bylo sledování tohoto bolidu komplikováno poměrně rozsáhlou a kompaktní oblačností, která v té době pokrývala významnou část západní a střední Evropy. Proto tento bolid, který po krátkou dobu zářil ještě jasněji než Měsíc v úplňku, tentokrát neupoutal tak velkou pozornost, jako to obvykle u takto jasných bolidů bývá. Bylo to mimo jiné také proto, že dráha bolidu v atmosféře byla velmi strmá a tudíž i relativně krátká a to jak do délky, tak i do trvání celého jevu.“ uvádí tisková zpráva Astronomického ústavu AV ČR. Link na celý text včetně dalších obrázků najdeme ve zdroji nebo dole pod aktualitou.

Meteorit M4 o hmotnosti 4.8 g  v síti nad jabloňovým sadem východně od Renchenu. Detail meteoritu je vložený do obrázku. Foto: Ralph Sporn a Martin Neuhofer via Tisková zpráva Astronomického ústavu AV ČR.Místo dopadu poblíž městečka Renchen v Bádensku-Württembersku určili pracovníci Oddělení meziplanetární hmoty Astronomického ústavu AV ČR ze záznamů Evropské bolidové sítě, založené významný českým astronomem Dr.Zdeňkem Ceplechou před více než 50 lety. Během následného průzkumu se podařilo během léta nalézt meteorit rozpadlý na čtyři části. Vážily po řadě dle času nálezu 11,9 g, 955 g (viz obr.), 20,6 g a 4,8 g. Poslední z nich spočíval v ochranné síti proti ptákům kryjící jabloňový sad východně od Renchenu (viz obr. u tohoto odstavce). Všechny meteority ležely v lokalitách předpovězených pro danou hmotnost českými astronomy.

Podle místa dopadu nese meteorit zatím neoficiální pojmenování Renchen. Význam nálezu umocňuje fakt, že víme, odkud ze Sluneční soustavy přiletěl. Takových meteoritů s rodokmen známe zatím asi třicet.

Tisková zpráva Astrnomického ústavu AV ČR

 

Nobelova cena za ekonomii

8.10.2018
Zdroj:
https://old.nobelprize.org/eco-press.pdf?_ga=2.25819901.1339077629.1538985864-913526848.1506960615
Zdroj
Paul M.Romer v roce 2005, foto Doerrb, English Wikipedia, CC-BY-SA-3.0, http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/, via Wikimedia Commons.

Nobelovu cenu za ekonomii pro rok 2018 získali rovným dílem William Dawbney Nordhaus (nar.1941) z Yale University za zapojení klimatické změny do dlouhodobých makroekonomických analýz a Paul Michael Romer (nar.1955) z New York University za zapojení technologických inovací do dlouhodobých makroekonomických analýz. Příspěvek obou laureátů je zejména metodologický, žádné definitivní odpovědi nepřinesli. Jejich stěžejní práce představují modely z devadesátých let, které popisují vztah příčin a následků klimatické změny nebo technologických inovací. Romerův postup nazýváme teorií endogenního růstu (endogenous growth theory), Nordhausův integrovaný model hodnocení (integrated assessment model). William Nordhaus je rovněž znám spolu jako autor stěžejní učebnice ekonomie spolu s Paulem Anthony Samuelsonem, který Nobelovu cenu získal již v roce 1970.

 

Čelisti připlouvají

7.10.2018
Zdroj:
Kevin D. Lafferty et al., Detecting Southern California’s White Sharks With Environmental DNA, Front. Mar. Sci., 02 October 2018, https://doi.org/10.3389/fmars.2018.00355 - Didier Pont et al., Environmental DNA reveals quantitative patterns of fish biodiversity in large rivers despite its downstream transportation, Scientific REPOrTs (2018) 8:10361, 10.1038/s41598-018-28424-8
Zdroj
Žralok bílý (Carcharodon carcharias), foto Elias Levy (Great White Shark), CC BY 2.0, https://creativecommons.org/licenses/by/2.0, via Wikimedia Commons.

Přítomnost nebezpečného žraloka bílého (Carcharodon carcharias, angl. great white shark) můžeme zjistit pomocí zlomků jeho deoxyribonukleové kyseliny, které se dostávají do vody ze slizu, výkalů a odloupnutých šupinek kůže. Hovoříme o eDNA (environmental DNA, DNA z prostředí), která zůstává ve vodě po všech tvorech. Je pro každého živočicha typická a metody stanovení velmi citlivé, takže můžeme určit, kdo se prohání ve vodách poblíž pláže. Jednoduchá analytická souprava umožňuje z 250 mililitrového vzorku mořské vody určit, zdali žralok bílý hrozí nebo odplul jinam. Přesné sledování jejich pohybu podle kalifornského pobřeží umožní podstatně vylepšít mapy výskytu.

„Dalším krokem bude integrace technologie eDNA do autonomních plavidel, která mohou být naprogramována, aby plavala podél pobřeží. Mohla by posílat informace o přítomnosti velkých bílých žraloků přímo místní Pobřežní stráží, aby koordinovala hlídkování,“ o dalším postupu hovoří šéf vědeckého týmu Christophere G. Lowe z California State University Long Beach. Metoda nefunguje jen pro žraloka, ale všechny živočichy. Nedávno skupina expertů sledovala zastoupení jednotlivých druhů ryb v toku řeky Rhony o délce 500 km.

 

Jezte čokoládu

5.10.2018
Zdroj:
Julia Kuhn et al., Cocoa and chocolate are sources of vitamin D2, Food Chemistry, Volume 269, 15 December 2018, Pages 318-320, https://doi.org/10.1016/j.foodchem.2018.06.098
Zdroj
Chemická struktura ergosterolu nahoře, vitaminu D2 neboli ergokalciferolu uprostřed a cholekalciferolu dole.

a nemusíte chodit na Slunce. Významné množství vitaminu D2, chemicky ergokalciferolu,najdeme v kakaovém másle i prášku. Vzniká při sušení fermentovaných kakaových bobů na Slunci ze sloučeniny ergosterol naprosto stejně jako v naší kůži. Ani ergosterol není produktem rostlinného metabolismu kakaovníku (Theobroma). Vzniká v buňkách neškodných hub, které se v kakaových bobech vesele množí během fermentace. Jako u čaje či tabáku, součástí přípravy kakaa je i fermentace zralých plodů. Ergosterol hraje v buněčných membránách hub stejnou roli, jako cholesterol v našich. Chemickou strukturu zmíněných sloučenin najdeme na obrázku.

Kakaovník velkokvětý (Theobroma grandiflorum) s plody, foto Uveedzign, CC BY-SA 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0, from Wikimedia CommonsProf.Gabriele I.Stangl z Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg komentuje objev svého týmu: „Mnoho lidí nemá dostatek vitaminu D. Problém narůstá během zimních měsíců, kdy Slunce svítí málo. Museli byste sníst enormní množství čokolády, abyste pokryli svou potřebu vitaminu D2. Bylo by to extrémně nezdravé kvůli velkému obsahu cukru a tuků.“ Milovníci bílé čokolády musí zůstat na pozoru, obsahuje podstatně méně kakaového másla než tmavá a vůbec žádný kakaový prášek. Obsah vitaminu D2 je tudíž nižší. Kolísá od 0,19 do 1,91 μg/100g oproti 1,90 až 5,48μg/100g tmavé čokolády.

Pro úplnost dodejme, že kromě vitaminu D2 vzniká působením slunečních paprsků v kůži i vitamin D3, cholekalciferol, který v čokoládě nenajdeme. Chemickou strukturu vidíme na obrázku dole.

akademon.cz 7.2.2011: Čokoláda pro zdraví

 

Altruismus kolísá

4.10.2018
Zdroj:
K.M.Smith et al., Hunter-Gatherers Maintain Assortativity in Cooperation despite High Levels of Residential Change and Mixing, Current Biology, 28, 1–6 October 8, 2018, 10.1016/j.cub.2018.07.064
Zdroj
Tanzanští Hadzové se vracející z lovu 10.8.2008,y Andreas Lederer (originally posted to Flickr as Returning from hunt)  CC BY 2.0, https://creativecommons.org/licenses/by/2.0, via Wikimedia Commons.

Míru vzájemného altruismu určují normy a chování skupiny, v níž člověk žije. Významné zjištění popírá starší antropologické hypotézy, že vzájemná pomoc stojí na mnohem pevnějším, snad až genetickém základu. Mnohaletý výzkum spojený s experimenty u tanzanského kmene Hadzů ukázal, že altruistické tendence se přizpůsobují poměrům ve skupině, ve které momentálně žijí. Psycholog Kristopher M. Smith z University of Pennsylvania, první autor publikace, upřesňuje: “Rovněž jsme zjistili, že individuální ochota sdílet se mění rok od roku podle aktuálních sousedů. Žádný důkaz o upřednostňování soužití s kooperativnějšími lidmi jsme nenalezli. V některých táborech každý přispívá a v jiných jen velmi málo. V náhodně sestavených skupinách bychom očekávali, že příspěvky budou podobné ve všech táborech.“

Vzájemný altruismus je důležitou součástí lidské společnosti, který byl klíčový pro přežití v primitivnějších podmínkách. Podělit se na svůj úkor o vlastní zdroje s geneticky nespřízněnou osobou, která se nemůže okamžitě odvděčit, vytváří její závazek do budoucna, až bude situace opačná. Samozřejmě existuje riziko, že altruismus nebude opětován.

Předmětem studie byl vymírající kmen Hadzů od jezera Eyasi v Tanzánii. Důvody shrnuje jeden z autorů publikace, Ibrahim A.Mabulla z National Museum of Tanzania: “Hadzové jsou jednou z posledních populací na planetě, která žije podobně jako naši předkové po miliony let.“ Většinu potravy získávají lovem a sběrem. Žijí v táborech v málo početných otevřených skupinách. Počet členů kolísá podle toho, jak lidé přicházejí a odcházejí.

Studie probíhala v letech 2010, 2013, 2014, 2016 v 56 táborech s 383 dospělými jedinci různého věku. 137 z nich se výzkumu účastnilo opakovaně. Místo peněz, které jsou obvyklé při obdobných experimentech ve vyspělejších oblastech světa, byly předmětem darů slámová stébla naplněná medem. Mezi Hadzy jde o vysoce ceněnou komoditu.

 

Nobelova cena za chemii

3.10.2018
Zdroj:
https://old.nobelprize.org/che-press.pdf?_ga=2.146210231.2030193416.1538369770-913526848.1506960615
Zdroj
Vlevo prof. Frances Hamilton Arnold (foto Beavercheme2, CC BY-SA 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0, via Wikimedia Commons), vpravo Sir Gregory P.Winter (foto Aga Machaj, CC BY-SA 4.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0, via Wikimedia Commons).

Polovinu Nobelovy ceny za chemii pro rok 2018 získala prof. Frances Hamilton Arnold (na obr.vlevo) z California Institute of Technology (Caltech) za řízenou evoluci enzymů. Řízenou evolucí rozumíme metodu návrhu struktury bílkovin ke stanovenému účelu, která napodobuje procesy přírodního výběru.

O druhou polovinu se rovným dílem dělí George P.Smith z University of Missouri a Sir Gregory P.Winter (na obr.vpravo) z University of Cambridge za objev fágového zobrazování (phage display) bílkovin a protilátek. DNA kódující bílkovinu, kterou studujeme, vložíme do genu bakteriofága (virus bakterií), jež kóduje proteinový plášť. Studovaná bílkovina se objeví na povrchu fága, kde můžeme studovat její interakce s dalšími sloučeninami.

 

Nobelova cena za fyziku

2.10.2018
Zdroj:
https://old.nobelprize.org/phy-press.pdf?_ga=2.137296051.2030193416.1538369770-913526848.1506960615
Zdroj
Na animaci vidíme schematické znázornění manipulace pomocí laserových svazků. Dva zaostřené laserové paprsky přivede do kontaktu atomy sodíku a cesia, aby vznikla molekula NaCs. Atom sodíku je žlutý, cesia modrofialový. Zelené jsou laserové paprsky, kde zúžení představuje místo fokusace (zaostření). Po vypnutí laseru se molekula NaCs volně pohybuje.

Polovinu Nobelovy ceny za fyziku pro rok 2018 obdržel Arthur Ashkin (nar.1922) za vynález metody manipulace pomocí laserových svazků (angl. optical tweezers) a její využití v biologických systémech. Optical tweezers fungují na základě silně zaostřeného laserového paprsku, který působí přitažlivými a odpudivými silami na dielektrické objekty mikrometrových a menších rozměrů, které se v něm nacházejí. Můžeme s nimi pohybovat, jako bychom je uchopili do pinzety. Artur Ashkin působil ve společnostech Bell Laboratories a Lucent Technologies.

O druhou polovinu se rovným dílem dělí Gérard Mourou z Francie a Donna Strickland z Kanady za vývoj metody generování velmi intenzivních (terawattových) extrémně krátkých laserových pulsů. Jejich metoda nese pojmenování Chirped pulse amplification (CPA). Laserový puls nejprve protáhnou v čase, zesílí a znovu zkomprimují.

 

Nobelova cena za fyzilogii a lékařství

1.10.2018
Zdroj:
https://www.nobelprize.org/uploads/2018/10/press-medicine2018.pdf
Zdroj
Prof.James P.Allison vlevo (Gerbil, CC BY-SA 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0, via Wikimedia Commons) a prof.Tasuku Honjo vpravo (Minister's Secretariat Human Resources Division (Heisei 20th Organization Medal Entrant: MEXT, CC BY 4.0, https://creativecommons.org/licenses/by/4.0, via Wikimedia Commons).

Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství pro rok 2018 získali společně James P.Allison z M. D. Anderson Cancer Center a Tasuku Honjo z Kyotské univerzity za objev léčby rakoviny potlačením inhibice imunitního systému. Základem získané imunity, např. očkováním, je typ bílých krvinek zvaných T lymfocyty. Jsou-li aktivní, uvolňují sloučeninu zvanou CTLA-4, která je inhibuje. Deaktivací CTLA-4 pomocí protilátek lze povzbudit imunitní systém , takže začne ničit i nádorové buňky.

 

Diskuse/Aktualizace